Proč někdo může jíst, co a kolik chce a neztloustne, zatímco jiný drží dietu, sportuje, a přece má nadváhu?

Jednotný standard neexistuje: výška, barva očí a pleti a mnohé jiné fyzické atributy našeho zevnějšku jsou dány geneticky. To platí také o postavě. Existují minimálně tři typy postavy, obecně známé jako astenik, normostenik a hyperstenik.

Astenik je štíhlý, má křehkou kostru, chabé svalstvo a jen nepatrnou tukovou vrstvu. Je pro něj obtížné přibrat, zato však snadno hubne. Vytvoření svalové hmoty bývá problém. Normostenik má normální, optimální postavu s dobře rozvinutým svalstvem a odpovídající tukovou vrstvou. Poměrně snadno nabere i sníží váhu. Hyperstenik bývá menší, zpravidla má silnější kostru, vyvinuté svalstvo, často bývá obézní. Snížení váhy představuje problém.

Přibližně 40 procent naší váhy je dáno geneticky. Tu změnit není možné. Bojovat s genetikou není rozumné.

Existuje pojem tzv. „set pointu“: váha v průběhu života kolísá v rozmezí 3-5 kg kolem určité hodnoty, pokud jsme však zdrávi, zůstává stále na přibližně stejné úrovni. Každý člověk má jiný metabolismus. Astenici a normostenici obvykle rychlý, spalující jakékoli výživové přebytky, metabolismus hypersteniků bývá naopak zpomalený. S ohledem na soudobý kult vyhublosti se zároveň mnoho lidí snaží udržovat váhu pod svou fyziologickou normou za pomoci diet a vyčerpávajících cvičení. To nemůže vést k úspěchu. Vzniká leda ona pověstná dietní „houpačka“, kdy například žena pár měsíců váží kýžených 50 nebo 55 kilo a po zbytek roku se trápí nadváhou a bojuje proti záchvatům přejídání. Ty nejsou důsledkem slabé vůle, jak je zvykem se domnívat, nýbrž důsledkem omezování výživy. Diety narušují „set point“. Jestliže dříve se po vánočních svátcích nebo dovolené „all inclusive“ váha po jistém zvýšení snadno vrátila k normálu, nyní se po každé absolvované dietní kůře ustálí na hodnotě o něco vyšší, než předtím.



Průmysl diet bohužel lidi aktivně utvrzuje v iluzi „můžeš mít tělo, jaké chceš“. Vnuká jim tak neodbytnou, nutkavou představu nutnosti hubnutí spojenou s vyčerpávající fyzickou zátěží. Lidé, kteří se profesionálně zabývají fitness technikami, v reálu jen opravdu velmi zřídka vypadají tak, jako na fotografiích. Možná tak dva-tři dny, ne více. Zbývající čas bojují s rozhašeným stravováním a fyzickými důsledky hyperzátěže – otoky, úrazy, poruchami hormonálního cyklu.

Člověk by měl správně hodnotit svou vlastní konstituci, to, co mu bylo dáno, svůj „set point“ a vyhýbat se jakýmkoli dietetickým omezením výživy, pokud mu je nenařídil lékař. Měl by pracovat na láskyplném přijetí těla, které mu dala příroda a ne na dosažení nesmyslné vyhublosti.

S.Bronníková