Přirozená váha: proč by hubnout neměl každý

Někdy nás shození pár kilogramů stojí neuvěřitelné úsilí. Ale byly opravdu nadbytečné? A co znamená výraz „přirozená váha“?

Základní myšlenky
• Hmotnost je skutečně závislá na dědičnosti. Existují tři kategorie lidí, kteří si dělají starosti pro nadváhu.

• Často zaměňujeme příčinu a následek: nejsme nešťastní pro nadváhu, nadváhu máme, protože jsme nešťastní.

• Proč jsou diety nejen neužitečné, ale přímo škodlivé a můžeme se naučit méně jíst?

Žádný dospělý člověk se nebude pokoušet vyrůst na výšku 170, jestliže měří řekněme 160. Nebude se pokoušet zmenšit si číslo nohy ze čtyřicítky na šestatřicítku. Nicméně změnit svou váhu a objem se mnozí z nás pokoušejí. Přesto že veškeré úsilí může být zbytečné. «Pouhých 5 procent lidí, kteří zhubli v důsledku omezující diety si udrží dosaženou váhu po dobu alespoň jednoho roku“, říká klinická psycholožka Natálie Rostová.

«Věda už prokázala, že naše váha je biologicky předurčena“, vysvětluje italský psychoterapeut, odborník na výživu a endokrinologii, řídící vědecký pracovník Italské asociace pro otázky výživy a váhy (AIDAP) doktor Riccardo Dalle Grave. «Lidské tělo automaticky reguluje vzájemný poměr spotřebovaných a vydaných kalorií. Organismus tedy samostatně určuje, jaká je naše přirozená váha, které vědci říkají «set point» – rovnovážný bod; tedy stabilní hmotnost člověka, který jí tehdy, když fyziologicky pociťuje hlad».

Jenomže zatím co u někoho se hmotnost ustálí někde kolem padesátky, jiní mají 60, 70, 80 i víc kilo. Proč k tomu dochází?

Tři kategorie

«Výzkumy lidského genomu odhalily 430 genů zvyšujících riziko nadváhy“, upřesňuje doktor Dalle Grave. „Ale sklon k přibírání závisí také na sociokulturním vlivu okolí, v němž nabízení jídla je nadměrné, neodbytné a nevyvážené». Osoby, pro které je jejich hmotnost důvodem starostí, můžeme podmíněně rozdělit do tří kategorií.

«Přirozeně tlustí» Lidé, kteří mají dědičně vysoký set point, přičemž k důvodům patří i hormonální zvláštnosti. «Má se za to, že tlustí lidé se přejídají a nemají dost pevnou vůli, aby si jídlo odepřeli“, komentuje to doktor Dalle Grave. Jenomže tak to vůbec není. Každých 19 z 20 sledovaných osob doloží, že se stravují stejně jako ostatní, avšak jejich váha je stále vysoká. Je to projev specifiky výměny látkové: jakmile ztratíme prvních pár kilo, tukové tkáně sníží produkci leptinu, na kterém závisí pocit sytosti a chuť k jídlu vzrůstá».

«Nestabilní» Vyznačují se značnými váhovými výkyvy. Stesk, únava, stres a deprese vedou ke zvyšování hmotnosti, neboť tito lidé mají sklon „zajídat“ negativní emoce. „Dávají přitom přednost sladkým a tučným jídlům, neboť ta poskytují zcela reálný a okmamžitý sedativní účinek, jakkoli pouze krátkodobý“, uvádí lékařka milánské kliniky Sacco Daniela Lucini.

«Trvale nespokojení» Jejich přirozená váha je v mezích normy, avšak tito lidé přesto chtějí hubnout. «Žena, jejíž set point je 60 kilogramů, se musí skutečně mořit hlady, aby se dostala na 55 kilo – mohli bychom to přirovnat k situaci, kdy by se organismus nepřetržitě snažil snížit svou teplotu ze 37 na 36,5 stupňů» , dodává k tomu doktor Dalle Grave. Takže je tu volba: buď se až do smrti nepřestajně trápit a bojovat proti vlastní přirozenosti, nebo svůj ideál přiblížit realitě.
Norma, nikoli dogma.

K určení vlastní přirozené hmotnosti existuje několik objektivních kritérií. Za prvé, hmotnostní index BMI (Body Mass Index), který zjistíme vydělením hmotnosti v kilogramech druhou mocninou váhy v centimetrech. Takže u člověka o výšce 1,6 m a hmotnosti 54 kg bude BMI 21,1. BMI nižší než 18,5 (u mužů nižší než 20) znamená podváhu či podvýživu. Norma leží mezi 18,5 a 25 (u mužů 20,5 a 25). BMI mezi 25 a 30 signalizuje nadváhu.

Velký význam má také přirozená konstituce: «Podle údajů Metropolitan Life Insuranse je u žen s výškou 166 см astenického typu tělesné stavby ideální váha mezi 50,8 a 54,6 kg. Pak tu máme normosteničky: 53,3-59,8 kg a hypersteničky: 57,3-65,1 kg“, vysvětluje Natálie Rostová. «Existuje prostý způsob zjištění konstitučního typu: obemknout palcem a ukazováčkem pravé ruky zápěstí ruky levé. Pokud se prsty pevně dotýkají, jde o normostenika, jestliže se konečky prstů nejen dotýkají, ale můžeme je položit na sebe, jde o astenika, zatímco hyperstenikové prsty až k sobě nepřiloží».

Potřeba jíst

Když lidé přemítají o své často domnělé nadváze, mají sklon zaměňovat příčinu za následek, domnívá se Natálie Rostová: «Ve štěstí a pohodě nám nebrání nadváha, naopak nadváha je důsledkem duševní nepohody».

Lidé mají množství nejrůznějších potřeb, které se pokoušejí uspokojit jídlem. Jídlo je zdrojem energie, zahání hlad. Krom toho člověka uspokojuje nejenom chutí, ale také celkovou estetikou – vzhledem, úpravou, barevností, způsobem podání i společností, kterou při jídle máme. A konečně tu působí i mechanismus uklidnění a pocit bezpečí spojený s jídlem, které v nejútlejším kojeneckém věku znamenal matčin prs.

Život bez omezování

Současní dietologové pokládají držení tvrdě omezujících diet za projev poruchy příjmu potravy.

Dá se přejít na správnou výživu, aniž by se člověk zbavil potěšení z jídla? Jak oddělit fyziologickou potřebu potravy od jiných svých potřeb, které bychom možná mohli uspokojit jinou cestou? Pro začátek je možná dobré položit si otázku: kolik jídla vlastně člověk potřebuje, aby se udržoval „na svém“ – aby nehubl ani netloustl? Co na to říká odborník?

Psychoterapeutka Alla Kirtokiová: «Rozhodnutí omezit se v jídle je totéž jako rozloučit se s dětskou iluzí o vlastní všemohoucnosti. Moderní člověk se pohybuje v prostoru přání limitovaných možnostmi. Srážka přání s limitem plodí vždycky vnitřní konflikt. A neschopnost přijmout omezení si někdy najde výraz i v jiných životních oblastech – zejména pak u lidí, kteří se drží zásady „všechno nebo nic“. V důsledku tohoto přístupu jsou pak nespokojeni s celým životem.

Zralý způsob, jak přijmout jisté omezení, je uvědomit si: «Nejsem všemocný, což je jistě nepříjemné, ale nejsem zas úplná nula, abych si nemohl něco dopřát – například kousek dortu». Podobná úvaha vytváří určitý omezující rámec – ani omezování, ani konzumace bez kontroly. Jestliže se do tohoto rámce vejdeme, náš vztah k jídlu bude jasný a předvídatelný. Vědomí existujících pravidel – tedy našeho vlastního omezení – povede k získání návyku žít v jejich rámci. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že jsou to pravidla daná naší vlastní svobodnou volbou, přestanou nám vnukat pocit tlaku či nepohody. Budeme se jimi řídit automaticky, s vědomím, že to děláme pro své dobro.»