Co se také může ukrývat za přejídáním

Bývají dny a někdy i jenom hodiny, prostě čas, kdy člověk neví co by, nedokáže se něčemu věnovat, u ničeho nevydrží, neumí se soustředit, posedět, v marné snaze se pořád přesunuje sem a tam a neví, co si počít a co dělat. Práce má jako obvykle horu, ale něco dělat prostě nemůže, a to jen prohlubuje jeho trápení. Stává se vám to někdy? Máte takové dny? Nebo hodiny? Nic vám nejde od ruky, koukáte na text a nevnímáte písmena…

Právě v takových chvílích se zvláště snadno a jaksi přirozeně stává, že člověk najednou zjistí, že má před sebou horu staniolových obalů od bonbonů, které snědl úplně nepozorovaně, nebo drobečky z půlky dortu, která ještě před chvílí seděla pokojně v lednici, nicméně teď mu leží v žaludku jako kus betonu. Nebo třeba jen tak mimochodem sní celou pánev něčeho dobrého, co chystal rodině k večeři…

Myslím, že tohle se může přihodit nebo už přihodilo mnoha z nás. Stává se to, když si psychika není tak zcela jista svým vlastním stavem. Nebo když se «je třeba» až příliš ostře liší od «chci». Podobá se to lenosti nebo prokrastinaci.

Někde uvnitř nás je přítomen jakýsi stav nebo pocit, nějaká emoce nebo snad přání, které buď ještě neproniklo do vědomí, nebo jím z nějakých důvodů není uznáváno, nebo vědomí připadá jako něco nepotřebného, ne-li přímo nesprávného.



Tenhle nediferencovaný, neujasněný, nezřetelný stav často vnímáme jako lenost nebo nudu. Raději se mu nepoddáváme tak úplně, protože je to stav, který není příliš přijatelný, má v sobě cosi špatného. V takové chvíli je bonbón nebo oříšek – častěji však nějakých deset bonbónů nebo půl kila ořechů – tím nejlepším, co může být.

A to nejenom proto, že na pár chvil odvedou myšlenky od trápení a nejistoty svou sladkostí a chřupavostí. Tíže viny, stejně jako tíže v žaludku, naléhavě připomínající náš mravní a dietní poklesek, nás stoprocentně trápení i nejistoty zbaví a přenese nás do zcela srozumitelného a známého světa pocitů provinění a studu za to, že jsme se opět přecpali. Nezakotvenost je pryč a my jsme opět ve známém prostředí, kde prohlížení objemu vlastního břicha v zrcadle je běžnou zvyklostí. Už zase víme co a proč.

Přejídání v obdobích psychické neurčitosti a nejistoty je záchranou před náhlým objevem něčeho, co by snad mohlo nějak narušit naše plány nebo změnit naše obvyklé představy o světě.

Plné břicho poskytuje reálnou stabilitu, dodává emocím na určitosti, přináší uspokojení a zcela srozumitelně nabádá: jdi a konečně něco dělej. A my pokorně jdeme a něco děláme.

A to, co se zatím nedokázalo vyloupnout, co dosud neproniklo do našeho vědomí, se ukrývá ještě hlouběji do pavučiny nedoprožitých citů, zavalených horou papírků od bonbonů, tučných dezertů a drobků od bůhvíčeho. Nezmizí to však, pouze se to ukrývá a vyčkává na další možnost, kdy by se mohlo stát součástí skutečného života.