Jak se přestat trápit kvůli svému vzhledu

„Všechno, co vám připadá na vašem těle nehezké v pětatřiceti, bude ve vás probouzet nostalgii, až vám bude čtyřicet pět. Jak jen dneska lituji, že jsem nenosila bikiny celý rok, dokud mi bylo šestadvacet! Čtete-li snad tyhle stránky některá z vás, které jste právě teď mladé, hned si oblékněte bikiny a nesundejte je nejmíň do svých čtyřiatřiceti“.

Nora Ephronová (1941-2012), známá americká publicistka a především scénáristka romantických filmů (např. Když Harry potkal Sally, Láska přes internet nebo Julie A Julia), tak strašně nenáviděla po celé své mládí vlastní nohy, že nikdy nenosila šaty ani sukně, ačkoli je měla moc ráda a líbily se jí. O bikinách nemohlo být ani řeči. Vzpomínala, jak si jednou za děsného vedra vyšla ven v dlouhém plášti, protože si připadala strašlivě tlustá a měla dojem, že plášť ji přede všemi schová. Vzpomínala na to v pozdějším věku, kdy už se klidně opalovala i plavala v bikinách, milovala se za denního světla a měla ze svého vzhledu radost, ačkoli jí čas samozřejmě přidal na vráskách a různých těch faldících – jako každému. Ne snad, že by různé sebekritické myšlenky tak dokonale opustily její hlavu, ale už jí nebránily volně žít a dýchat. Přestaly ji svazovat. A když občas dostala záchvat perfekcionismu a zdála se sama sobě tlustou, nehezkou, povadlou atd., věděla už, jak s tím naložit. Uvádíme některé její objevy a rady, možná pomohou právě vám.

„Každá z nás má svoji představu o tom, co je norma, a to včetně choulostivé oblasti zevnějšku a krásy vůbec. Normu obvykle určují ti druzí – rodina, okruh našich styků, kultura i země, ve které žijeme. Například ženy barmského kmene Padaung nosí od pěti let na krku masivní kruhy z mosazi nebo mědi. Jak jdou léta, jejich krk se silně protahuje. Je to pokládáno za krásné. Malým holčičkám v Číně až do počátku 20. století pevně stahovali chodidla pruhy plátna, aby nerostly a zůstaly maličké. Dnes nám takový zvyk připadá barbarský a zdeformovaná chodidla na nás působí zrůdně, avšak věkovité Číňanky, které se dožily našich dnů, se nezřídka ještě dnes chlubí svými „lotosovými nožkami“, ačkoli kvůli nim bez cizí pomoci nejsou schopny chůze.

Dnešní kánony krásy se zase tak moc neliší od půvabu oněch dlouhokrkých žen z Barmy – rozdíl spočívá pouze v tom, že místo měděných nebo mosazných kruhů jsou šíje či jiné tělesné části deformovány a přizpůsobovány „normě“ za pomoci fotoshopu. Vyhovovat podobné „namalované“ normě je prostě nemožné, avšak čím více se jí náš zevnějšek přibližuje, tím více se cítíme v bezpečí a naše sebedůvěra roste. Utrpěla jsem skutečný šok, když jsem zjistila, kolik lidí doopravdy nefalšovaně trpí, protože si připadají příliš tlustí, příliš hubení, příliš malí nebo velcí… mají moc velký nos a moc malé oči…

Pronášet vůči jiným lidem poznámky ohledně jejich vzhledu, nadávat sami sobě, známým i neznámým ve stylu — „Ty jsi/ta je ale tlustá, hrozná, vychrtlá, stará, macatá…“ – je v naší společnosti pokládáno za něco běžného. Zaměstnavatel klidně může při pohovoru naznačit, že je to váš tělesný objem, který mu brání přijmout vás na nějakou konkrétní pozici. Přece méně jíst a víc sportovat, to je otázka sebekázně a pokud ji nemáte, jak asi budete pracovat? Zřejmě nebudete stíhat. Norma, kterou jsme si usadili v hlavě — „Žít mohou jenom ti hezcí a úspěšní“ — je příliš úzká. Je nám v ní těžko, nedobře, stejně jako je nám nedobře v příliš malých botách, ale ocitnout se mimo normu je ještě horší. Pro mnohé, zejména mladé lidi, je to tragédie. Záchrana je jediná. Rozšířit rámec svojí normy, anebo ji vůbec od základu vytvořit znovu.



Krok 1: Wabi-sabi. Který chleba vám připadá lákavější? Z pekárny, pravidelného standardního tvaru, nebo domácí bochníček se zlatavou nerovnou kůrkou? Všimli jste si někdy, jak hezké bývají ženské tváře s nepravidelnými rysy? Francouzi takovým ženám říkají „jolie laide“ (roztomilá ošklivka). Výzkumy ukázaly, že absolutně dokonalé tváře nás spíše odpuzují než přitahují. Je zapotřebí alespoň jedné malé vady na kráse, aby se krása stala nezapomenutelnou. Japonci takový přístup k životu změnili přímo v umění. Slovem „wabi-sabi“ označují krásu věcí nedokonalých, prchavých a na první pohled jaksi nehotových. Když se na váze vytvoří praskliny, naplní je zlatem: z našeho pohledu poškozeného předmětu si cení víc a pokládají ho za krásnější, protože má svůj příběh. Podívejte se na strie očima fotografky Saddi Khali — my se za ně stydíme, schováváme je a ze všech sil se snažíme jich zbavit, ale ona je proměnila v kouzlo. Kdysi kdosi nám vnuknul, že pajizévky jsou vada, ale co nám brání vidět v nich jednu z nejkrásnějších věcí na ženském těle? Mě se například velmi líbí, když se jim říká „pruhy tygřice“.

Totéž platí o jakékoli jiné části těla. To, co jsme si zvykli označovat za vady na kráse, bychom ve skutečnosti mohli vnímat jako unikátní zvláštnost a ne jako nějaký ortel a už vůbec ne za důvod pokládat se za člověka druhé kategorie. Každá z nás může být krasavicí, pokud to sama sobě dovolí. Všimněte si třeba, jak různými způsoby se na lidech projevují léta, jak s roky vyzrávají do krásy. Hledejte, posuďte a zapamatujte si podobu různých žen, které se vám líbí. Možná mají nadváhu, celulitidu, malá prsa, velký zadek, moc tlusté kotníky, mohutná zápěstí, velký nos, malé oči, šedivé vlasy, velká chodidla, krátké nohy, jsou moc vysoké nebo moc malé, mají pihy, vrásky, faldy na břiše a chlupatá podpaží, přesto však jsou krásné a VÁM se líbí. A to je to hlavní. Nepřenechávejte jiným své právo posuzovat, co vám připadá hezké a co ne.

Krok 2: Protřete si brýle. Otřepaná pravda, ale přesto má smysl připomínat ji co nejčastěji: nesrovnávejte se s jinými. Američanka Eve Enslerová, autorka proslulých „Monologů vagíny“ říká, že jí velmi pomohlo setkání s jednou ženou v Nairobi. Když slyšela, že se Eve stydí za svoje břicho, řekla jí: „Hele, Eve, támhleten strom, ten je krásný, co? A co ten sousední – líbí se ti? Myslíš, že tenhle strom je hezčí než tamten, protože se mu nepodobá? S lidskými těly je to to samé. Jsou krásná sama o sobě“.

Najděte na svém zjevu alespoň jednu věc, která se vám líbí. A myslete na ni co nejčastěji. Tři hlavní kritéria, podle kterých obvykle hodnotíme něčí přitažlivost, jsou vzhled, úsměv a hlas. Nemusíte být zrovna dokonalá, a přesto můžete být neuvěřitelně přitažlivá. Věděli jste, že muži vůbec nešílí kvůli poprsí, dlouhým nohám nebo zadku, ale nejčastěji třeba kvůli sklonu hlavy, prameni vlasů, který vyklouzává z účesu, pěkně utvářeným klíčním kostem, hlubokému pohledu, něžné linii ramen či lýtek? Projděte se po muzeích, zalistujte ve výtvarných sbornících a prohlédněte si výtvory velikých malířů a sochařů. Budete se divit, až zjistíte, že nějaký proslavený génius nejednou s nadšením zpodobnil ženu, která se vám něčím podobá. Až nějaký takový obrázek objevíte, nechte si ho někde po ruce pro případ, že vás přepadne záchvat extrémně nízkého sebevědomí. Jste maličká, při těle a máte „těžký spodek“? Mohla byste být múzou francouzského výtvarníka Aristida Maillola. Máte malá prsa? Ta vždycky naplňovala nadšením Salvatora Dalího. Silné ruce? Podívejte se na Venuši a Ester Théodora Chassériau. Chlapecká figura se sotva znatelným pasem? Gaugin by byl nadšený. Kyprá něžná ženskost? Renoire by vás určitě jen tak bez povšimnutí neminul.

Pokud vaše komplexy dosáhly úrovně dysmorfofobie, přečtěte si příběhy s tagem zevnějšek na stránkách KillMePlz. Nebude to příjemné, ale možná to váš mozek přivede k rozumu a vrátí vás to do reality. Neříkejte sami sobě ohavnosti a ušetřete si poznámky ohledně zevnějšku jiných, zvláště pak nedospělých dívenek. Vybavte si, z čeho začaly vaše komplexy a prostě si své mínění nechte pro sebe.



Krok 3: Zrušte tabu. Strach, stud, mlčení a pasivita, to je výbušná směska, z níž komplexy nabírají svoji sílu. Chce to sebrat odvahu a alespoň svůj komplex nějak pojmenovat. Ubere mu to na síle a bude vypadat jako něco nepatřičného a směšného (vzpomínáte na zaklínadlo proti bubákovi z Harryho Pottera – ridikkulus?). Jedním z mých oblíbených vzorů je Kate Middletonová s manželem princem Williamem a novorozeným synem na prahu porodnice. Má na sobě pěkné bleděmodré šaty s bílými puntíky a vůbec se nesnaží schovat bříško, které jí po porodu zůstalo. Jsem si jista, že díky Kate se pro mnohé stalo objevem, že ženy, které porodily, vypadají skoro stejně jako těhotné. Musí uplynout nejméně dva tři týdny, než se tělo začne vracet ke svým předtěhotenským obrysům. Ovšem uznávat tuto skutečnost jaksi není obvyklé. Břicho po porodu zůstává „nenormální“ a spousta maminek se za to stydí a předstírá, že tomu tak není. Chovala se tak i princezna Diana, která si po porodu Wliama oblékla hodně prostorné šaty, aby skryla změněnou postavu. Během pár minut u porodnice udělala Kate pro sebevědomí mladých maminek víc než kterákoli jiná slavná osobnost, pokládaná za příklad hodný následování. Je smutné, že tolik hvězd pospíchá, aby se zbavily poporodního bříška u chirurga anebo se stahují, aby se co nejdříve mohly na veřejnosti objevit v obtažených džínách a přiváděly tím do rozpaků ty ostatní, které si to dovolit nemohou. Kate demonstrovala, jak vypadá mladá maminka ve skutečném životě – přirozeně a pěkně. A i když na sobě vévodkyně bude nepochybně pracovat, aby se znovu dostala do formy, svým prvním vystoupením po porodu na veřejnosti ukázala maminkám všude na světě, že i pravda může být zdravým a pohledným modelem.

Jiným inspirujícím příkladem porušeného tabu, který vyvolal mnoho sporů, je fotoprojekt Jade Beallové, mladé matky, která se rozhodla ukázat, co se ve skutečnosti děje s tělem po skončeném těhotenství a porodu. Hrdinkami jejích fotek jsou obyčejné ženy, které mají daleko do ideálů vyrobených ve fotoshopu a přitom se nebály svléknout před kamerou. Můžeme zaujmout k těmto fotografiím různý postoj, někoho rozhořčuje, že se ty ženy vůbec odhodlaly ukázat – jak mohou něco podobného předvádět – avšak své poslání – sejmout z mladých matek břímě studu – rozhodně splnily. Je věcí každé ženy, co si zvolí, zda po porodu věci nechá tak jak jsou, anebo se pustí do boje za své dívčí tvary v úsilí uchovat si je do konce života, i kdyby porodila deset dětí. To hlavní je, aby nám nikdo nevnucoval, jak máme vypadat.

A to poslední – vůbec nejdůležitější. Naši hodnotu naprosto neurčuje vzhled. Na základě pocitu vlastní nepřitažlivosti jsem si vybírala samé velmi pěkné mladíky, až jsem jednoho krásného dne kvůli jednomu člověku náhle sama pochopila, že vzhled opravdu není to hlavní. Velmi dobře si to pamatuji: muž, objektivně ještě stále krásný, sen fotografů a mužských modelů, se mi náhle předvedl v odporném a odpuzujícím světle a já jsem náhle zjistila, že už nevidím jeho tvář, že vidím jeho podstatu – a ta pro mě byla hnusná.

Opírejte se o svoji osobnost, o svůj rozum, o svůj charakter. Protože všechno už tady bylo, kromě vás.