Kdo je nejvíce ohrožen psychosomatickými onemocněními

O psychosomatice se široce dohadují odborníci i laická veřejnost. Část odborníků i laiků ji odmítá vůbec uznat jaké obor lékařství, část je jí naopak nadšena až zaslepeně. Jak už to tak bývá, pravda je někde uprostřed. Dnes vás seznámíme s jedním z pohledů na vznik psychoterapie jako léčebného přístupu k psychosomatickým nemocem.

Tento článek je určen určitému druhu mužů a žen. Nejspíše vážným, věcným typům ve vedoucím postavení. Silným, zdrženlivým, takovým, kteří si nedovolují jen tak projevovat emoce. Tento typ lidí – a není jich právě málo – se nijak často neobrací na psychoterapeuty. Přesto však právě tito lidé jsou nejčastěji vystaveni onemocněním zařazovaným mezi psychosomatická. Poruchy srdečního rytmu, vysoký krevní tlak, problémy se slinivkou nebo játry, různé alergie, artritida, astma, žaludeční vředy, osteochondróza, ledvinové potíže… Kolik z řídících pracovníků některý z těchto problémů nezná?

«Se štěstím je to jako se zdravím.
Když ho člověk nevnímá,
znamená to, že ho má.»

(I.S. Turgeněv)

Schéma jejich léčby je nejčastěji následující. Nejprve se dotyčný tak říkajíc «duševně obrní» a má věc za přechodnou lapálii, potom se pokouší zbavit problémů tím, co se mu zrovna namane, později už se zaměřuje na prostředky, které pomohly tomu či onomu s podobnými trablemi, načež jde k lékaři a žádá o několik dnů, aby se dal dohromady, následuje výměna lékaře, zkoušení různých preparátů, pozměněný jídelníček a úleva ve cvičení, zatím ještě beze změny pracovní zátěže. Návštěvu psychoterapeuta mezi všemi těmito pokusnými cestami k uzdravení většinou nenajdeme.

Po dvou desítkách let lékařské praxe se smutkem konstatuji, že většinou až velice pozdě pacienty napadne obrátit se na psychoterapeuta. Snad proto, že ono «psycho» si většina společnosti stále ještě nijak nespojuje s fyzickým zdravím. Jenomže skutečnost je neúprosná. Jako psychoterapeut dnes jednoznačně tvrdím, že příčinou mnoha nemocí jsou potlačené city.



Abychom tomu porozuměli, podívejme se, jakým způsobem jsou vzájemně spojeny tělo a city.

Kvalita lidského života závisí na náladě. Lidové pořekadlo říká: Veselá mysl – půl zdraví. To je koncentrát moudrosti generací našich předků. Prosté pozorování je v ní utvrzovalo po celé věky. A je skutečně pravdou, že dobrá nálada působí, že máme ze všeho radost a ve všem se nám skvěle daří. Platí to také opačně. A jak je to s tím zdravím? Nálada je podmíněna emocionálním stavem člověka. Emoce jsou základnou formování nejrůznějších citů. Například základem pocitů zloby, podráždění, nenávisti či křivdy je emoce označovaná jako hněv. Na základě emoce známé jako strach vznikají pocity ohrožení, hrůzy, studu, utlačenosti…

Lidská psychická aktivita zpravidla souvisí s centrálním nervovým systémem, s mozkem a míchou, avšak lidské tělo je psychikou ovlivňopváno také. Každý emocionální stav nějak ovlivňuje stav tělesný.

Budeme se zabývat pěti základními emocemi: strachem, úzkostí, smutkem, hněvem a radostí.

Nemůžeme je označit ani jako pozitivní, ani jako negativní, všechny emoce jsou pro člověka nezbytné k přežití a sebezáchově (což jsou hlavní úkoly každého živého organismu).

Zkuste si představit člověka, který naprosto nezná strach ani úzkost. Je to něco jako představa auta, které nemá brzdy. Jestliže u člověka nevzniká pocit nebezpečí, ztrácí organismus kontrolu a může zahynout. Lidské tělo, stejně jako kterýkoli živý objekt tohoto světa, má pulsační schopnost: kontrakce-relaxace, tedy stah-uvolnění.

Známá je kupříkladu rostlina mimóza, lidově citlivka, jejíž listy se při doteku rychle svinují jako ježek do klubíčka. Nebo králík, strnulý a paralyzovaný strachem z hada škrtiče. Nebezpečí znamená stah. Když nebezpečí pomine, následuje uvolnění, tělo se doslova rozšiřuje. Lidské svaly, v odezvě na pocity spojené s úzkostí, strachem, hněvem nebo smutkem, se tedy stahují.

Řekneme si teď poněkud podrobněji, jak tělo na základní emoce reaguje.

Radost

Když se člověk raduje, tělo nabývá na objemu, rozšiřuje se, je jakoby lehčí, doslova létá štěstím.

Všechny ostatní emoce tělo naopak stahují, zužují, sevřou.

Strach

Představte si, že jdete po ulici a za sebou uslyšíte pronikavý jekot brzd automobilu. Co pocítíte? Vaše tělo se v oblasti mezi pupkem a spodní částí hrudní kosti sevře. Malá pánev je jakoby «odpojena».

Říká se, že člověk je «paralyzován strachem» nebo že se mu «podlomily nohy» (zvláště citelné to bývá v kolenou). Právě to jsou tělesné zóny strachu.

Každý pocit, který člověk zakouší, souvisí s určitými tělesnými zónami napětí. Dokonce i dech souvisí s tím, jak se člověk cítí – podle toho dýchá. Když je ovládán strachem, dech se zatajuje.

Úzkost

Zkusíme si představit situaci, kdy na někoho pozdě večer čekáme. Dotyčný se někde zdržel a my začínáme propadat úzkosti. Neklid nám nedá posedět. Srdce nám buší, dýchání je povrchní, máme pocit, že máme málo vzduchu. Celí se vnitřně chvějeme a dokonce i zvnějšku lze pozorovat jakési chvění. Cítíme hned horkost, hned chlad, mrazí nás. Úzkost doslova zaplavuje celé tělo.

Hněv

Hněv člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal rozhodnout, zda bude klást odpor, překoná nějakou překážku, bude se bránit, bude dokazovat, že má pravdu. Obraz rozhněvaného člověka je zcela jednoznačný: má stisknuté čelisti, dýchá těžce a zhluboka. Šíje je napnutá, zejména po stranách, stejně jako hrudník a ruce (jakoby připravené k úderu). To vše jsou tělesné zóny hněvu.

Křivda

Křivda je potlačený hněv, kterému pod vlivem určitých okolností není možné dát průchod. Proto také tělesné zóny křivdy zahrnují zóny hněvu. Kromě toho pocit křivdy svírá hrdlo („knedlík v krku“). Vlivem pocitu křivdy je dech přerušovaný a bolí nás u srdce.



Vina

Je-li člověk z něčeho obviňován, ramena se stahují, hlava se předklání, má strach pohlédnout někomu do očí.

Všimněme si zajímavé věci: lidé i zvířata mají základní emoce stejné. Zvířata a děti své emoce neskrývají. Problém dospělých tkví v tom, že společenské podmínky mu ani zdaleka nedovolují vždycky své pocity projevit.

Zpravidla jsou tyto emoce nebo pocity neuvědomělé, projevují se pouze psychickým diskomfortem, bolestmi, zvýšením tlaku, chronickou únavou, depresemi. Avšak ať člověk své emoce potlačuje jak chce, svaly na ně reagují a veškeré pocity se na těle projevují formou silných svalových stahů.

Podle toho, v jaké situaci se člověk nejčastěji ocitá a jaké pocity zakouší v tom kterém úseku těla, vznikají zóny trvalého, chronického napětí – energetické svalové bloky. To způsobuje funkční poruchy a posléze i vznik různých onemocnění, kterým se říká psychosomatická. Na tělo orientovaná psychoterapie tedy vychází z předpokladu, že se psychické napětí odráží v napětí tělesném i ve funkcích vnitřních orgánů.

Psychosomatika vnímá tělesné neduhy jako materiální projevy psychických problémů. Vzájemné propojení těla a psychiky je očividné.

Soudobý pohled na psychosomatiku překračuje rámec obvyklých představ o nemoci. Obvyklá představa je v první řadě spojena s nějakou nerovnováhou biochemických procesů v tom či onom orgánu nebo tělesné soustavě. Často také slýcháme, že «všechny nemoci jsou od nervů», jenomže «nervy», to je centrální a vegetativní nervová soustava, lidské nemoci však způsobují emoce, respektive potlačené emoce.

Posuzování lidského těla jako aspektu psychické aktivity člověka vedlo ke vzniku tělesně orientovaného směru v psychologii – psychosomatiky.

Obliba na tělo orientované psychoterapie během posledního desetiletí značně stoupla, a to díky vysoké účinnosti tohoto přístupu. Její předností je velká různorodost používaných praktik.

Tyto postupy velmi účinně obnovují lidské zdraví v jakémkoli věku. Podstatně výhodnější je ovšem začít je aplikovat preventivně, v době, kdy příznaky nejsou ještě příliš rozvinuté. Může jít například o zvýšenou únavnost, podrážděnost, nevýznamné problémy se spaním, pokles pracovní výkonnosti, špatnou nálada častěji než jednou za týden…